Sranda prý musí být, kdyby na chleba nebylo. Tak si užijte tohle genderově nevyvážený čtení, nejen o našem baráku.
Působením mého nedostatku trpělivosti, přehnaného sebevědomí a životního přesvědčení, že na co nepotřebuju bagr, to si zvládnu udělat sama, jsem se jednoho krásného dne objevila v kamenolomu. A nejen tam.
Nikdy jsem si nepředstavovala, jak bude jednou vypadat můj dům. Jednoduše proto, že jsem nikdy netoužila po tom ho mít. Ale vím přesně, jak jsem si představovala, že budu vypadat, kdybych ho jednou měla. Až do toho podvečera.
Většina telefonátů od mojí nejlepší kámošky začíná větou: "Ty vole, zlato, chceš pobavit?" Následuje žalozpěv o jejím osobním životě, komických vztazích, psychopatickém psovi, finanční nestabilitě, nejistotě zaměstnání a nalomeném mentálním zdraví. Víte, jak si občas na někoho zasedne učitelka a dělá mu ze života peklo? Na Míšu si zasedl život....
No jo, no jo. Vždyť už jsem zase tady. Dlouho jsem nepsala, já vim, ale byla jsem moc zaneprázdněná…no..životem. A navíc náš dům posedl s lednem mor. Říkám mor, protože si jinak nedovedu vysvětlit, že v jednom týdnu odpadne postupně celá domácnost, a to včetně psů a koček.
Záhadou našeho domu je schopnost každého našeho psa nepozorovaně opustit zahradu. Tenhle um se nějak záhadně přenáší z jedné psí generace na druhou. Snažíme se držet krok, a tak támhle ucpáváme díry kameny, támhle přiděláváme další a další latě, tu a tam uložíme přes latě ještě prkno. Za náš plot by se v The Walking Dead rozhodně nestyděli a...
Nejnovějším přírůstkem v naší, teď už plně ženské, domácnosti, je dvouletá fenka Judy.
Od těch dob, co mě Deny nařkla, že díky mým článkům vypadá jako úplnej idiot, nastala v mém životě tvůrčí krize. Zkrátka skutečnost, že zrovna nepřekypuju sociálním cítěním a fakt, že za 99,9 % katastrof v naší domácnosti může Deny, komplikují vykreslení surové reality soužití s mojí malou ženou, aniž by z toho nevyšla jako blonďatá kalamita....
