Naše nelegální návštěva Egypta

Loni jsme s Deny poprvé vyrazily společně na dovolenou k moři. Ukázalo se, že last minute není určený pro neočkované hříšníky, takže nám covid poněkud zkomplikoval plány. Jedinou zemí, která viděla jako větší problém, že jsme veganky, byl Egypt.

V Egyptě vás zavřou! 

"Plavky máme, holítko taky, špunty do uší....pasy," všechno máme, chutě známe, ruličky do ručky a můžeme vyrazit. Přeci jen se ale noc před odletem rozsvítí v mé hlavě kontrolka. Pro jistotu, vopravdu ale jenom pro jistotu. Nejsem totiž blbá, že jo. Jen pro jistotu. Mrknu na svůj pas. Mam ho. To je dobré. Platnost vyprší až v roce 2023. To je taky dobré. Fotku komentovat nebudu. Vypadam jako šéf al kaidy. Ty vole! Do prdele! Deny!!

Sbíhám za Denčou do jejího pokoje a schody beru po padesáti. Najdu jí někde mezi šesti tisíci kraťasy a milionem bot. Buď se balí nebo vykradla obchoďák.

"Deny, ty vole, já mam na pasu starý jméno," ve skutečnosti koktam. Hladina stresu probourala atmosféru a letí vesmírem.

"Tak si se vdala, to nemůže bejt takovej problém," uklidňuje jednorožčí princezna z optimistického království.

"No jo, ale já se vdala před rokem!" zapaluju její hrad z cukrové vaty. Google jasně říká, že jsem tuhle skutečnost měla do svýho pasu promítnout maximálně tři měsíce po svatbě! A laktační psychotičky a odbornice na všechno z diskuze na eMiminku to potvrzujou! Už si nepamatuju, kdy jsem se naposledy nadechla.

"Tak zavolej do cestovky. Na tohle musej bejt zvyklý," nevzdává pozitivní Barbie svůj klid.

Po patnácti minutách znělky jako z argentinskýho porna zvedá pracovnice nikdy nezavírajícího call centra z cestovky telefon. Úleva. Vylíčím svůj problém. Úleva je pryč.

"Paní to nemůžete odletět, s timhle já vam nepomůžu! To nesmíte ze země, vždyť nemáte platný doklad! V Egyptě by vás za tohle rovnou zavřeli! To se prostě nedá nic dělat, tak tu letenku prodejte!" radí mi očividně vyhořelá pracovnice nikdy nezavírajícího call centra a já si řikam, že by ho možná měli na noc přeci jen zavírat.

"Dobře. Chápu. Je to v háji. Tak mi poraďte, co teď můžeme dělat," barbie Deny kyne hlavou na znamení, že to zvládneme v klidu. Vidí, jak mi cuká víčko.

"No můžete si vyřídit rychlopas," navrhuje tónem, který okoukala z dokumentů o fašismu. Že odlítam za deset hodin už dodávam spíš jako detail.

"Můžete tu letenku prodat a poletí někdo jinej," vážně? "No já vam s tim prostě nepomůžu. Můžete na ambasádu, jestli vám pomůžou rychlejc. Ale vy prostě nemáte platný doklad. No to je jedno, že ostatní údaje jsou stejný! To prostě není platnej doklad!"

Paní nestihnu říct ani Hail a klikám horečně na červené tlačítko s telefonním sluchátkem.

Zkus zfalšovat oddací list

"Zkus Milana. Řikala jsi, že jeho paní se v tomhle vyzná, třeba pomůže." Je Deny takhle v klidu, protože se těší, že nakonec poletí beze mě nebo je trochu psychopat?

"Milane ahoj, mam problém," můj tradiční začátek hovoru s každým chlapem, kterýmu volam uprostřed noci. Je zrovna v Turecku. Slyším, jak otevírá balkonové dveře. Všude ve sluchátku se rozléhá pouliční hudba. Ráj. Dovolená. A já i letos zůstanu tady s naší jímkou!

"Hele, tak zkus zfalšovat datum na oddacim listu," no já vim, že umim upravit ledacos, ale oddací list už vypadá jako docela pokročilá forma dokumentu, kterou se vám prostě nechce falšovat. "No a moje paní ještě říká, ať zkusíš zajít ráno na cestovku, ať ti vymění jméno na letence. Poletíš prostě na ten starej pas. To se nemůže nikdo dozvědět."

Plán covid

Tu noc jsem snad nezamhouřila oči. Cestovka otevírá v devět. Jestli odletim nebo ne, se dozvim jenom pár hodin před odletem. Před cestovkou stepuju radši už ve třičtvrtě. Kdyby náhodou.

"Hm, hm, hm...takže jaké tam dáme jméno? Výborně. Ještě mi sem dejte podpis. Bude to sto sedmdesát korun," máme vyřízeno za pět minut. Řekl někdo tomu Adolfovi na infolince, že se celej můj problém s nervovym kolapsem mohl vyřešit za pět minut a sto sedmdesát korun?! Já si tě najdu!

Spouštíme plán covid. To je ta část, kdy se měla Deny nabourat do nemocničního systému, změnit mi jméno na covidovym testu a zfalšovat mojí zdravotnickou dokumentaci. Pche. Klasika.

Tak jo. Máme všechno a jedeme na letiště. V tuhle chvíli je dobrý zmínit, že jsem obecně na letišti vždycky hodně nervózní. Prostě je to pokaždý dost stresující. Jestli mam všechno, jestli stihnu letadlo a tak. Vždycky vypadam, že mam zadek narvanej padesáti kily kokainu. Jdeme k odbavovací přepážce. Můj pas jde naskenovat až na pátej pokus. Omdlívam. Konečně to píplo. Uf. Jednu nohu mam už od nervů celou dřevěnou. Naše kufry mizí na pásu.

"Počkejte, ale takhle vám test na covid nestačí. Musíte mít elektronickej. To si odbavíte támhle u počítače," takže přeci jen komplikace. Jdeme k počítači, kde se tísní celá letištní hala. Když přijdu na řadu, zadávám do systému svoje jméno. To starý pochopitelně. Systém píše, že tohodle občana nezná. No super, ty vole. Píšu svoje nové jméno. To už systém zná. Sláva. Vyjede mi elektronický certifikát o tom, že mě nepožírá čínskej virus. S mym novym jménem! Druhej nejdůležitější dokument a na něm je jiný jméno! Vrátíme se na přepážku, zamávam papírem takovou rychlostí, že odfouknu minimálně jedno letadlo a doufám, že si pracovník nevšimne týhle administrativní chybky. Nevšimne. Absolutně ho to totiž nezajímá. Viva la covid, vopravdu.

Další stanicí je binometrická čtečka pasu. Ta vám naskenuje pas a porovná ho se snímkem vašeho obličeje. Já už jsem ale tak spocená, rudá, nateklá a tiká mi už celá půlka obličeje, že by můj ksicht pasoval na pas naprosto každýho postiženýho cestujícího.

Nebojte, ještě nekončíme. Jestli si myslíte, že tohle je příběh, ve kterym Deny nespáchá žádnou kalamitu, tak tady vás vyvedu z omylu.

Ta část příběhu, kde je Deny za hvězdu

Konečně sedíme u gejtu. Do letadla to mam ani ne tři metry. Dokázaly jsme to. Do obličeje se mi vrací cit. A zase mizí. Z rohlasu se napříč celým letištěm začne ozývat:

"Paní Cypri, Cypřič, Cypřiš, Cyprišová se dostaví do odbavovací haly," a je po mně. Všechny ty jména jsou určitě moje a teď na to přišly a já budu muset prodávat svoje tělo na Pankráci. Je to tady. Nohy mam dřevěný, že nemůžu ani chodit. Jde Deny. Obecně posílám Deny všude, kde tušim průser, protože její modrý oči ho dost často a priory vyřeší.

Deset minut pryč a Deny nikde. Vyrážim jí naproti. Možná už jí teď někde šacujou rektál. V tom jí vidim. Spokojeně, ladně, téměř tanečním krokem prochází halou a fotí si letadla.

"Ty vole, kde si?!"

"Já šla ještě na záchod."

"A?"

"No nic, dobrý, jenom jsem měla elektronický cigáro v kufru a musim ho mít na palubě," a dál kouká s klidem na letadla, jakoby ani nemluvila se mnou. V klídku. Pohodička. Mam chuť jí to cigáro narvat někam hodně hluboko, kam cigára nepatří a pustit žhavení.

Vodka, stříkačka, dovolená

Dorazily jsme do Egypta. Letištní ostraha tady vypadá, jakoby automaticky předpokládala, že jste z hygieny a já cítím další blížící se kolaps. V hlavě mi zní hlas Hitlera z call centra. Egypt má ale jednu další dominantu a tou je absence jakékoliv elektrifikace. Je zázrak, že tu přistávají letadla a né lítající koberce. Takže můj neplatnej doklad tu absolutně nikoho nerozhází. To jsem si mohla tu zadnici vážně naládovat kokainem!

Nakonec se na našem pobytu ukázal největší vopruz můj pigment. Přesněji, žádný pigment. Měla jsem takovou alergickou reakci, že jsem skončila na zdejší klinice. Egyptská klinika vypadá jako místo, který ráno slouží jako řeznictví, odpoledne se tu prodávaj suvenýry a večer tu koupíte paralen a viagru. Když mi tedy místní lékař nabídl, že mi píchne injekci, která mi pomůže od vyrážky, s díky jsem odmítla. Za padesát (!) Eur jsme pořídili stříkačku, z all inclusive baru si vyžádaly panáka vodky a u bazénu pak výkon vpichem do zadnice provedla sama Deny. 

Kdybych posílala z Egypta pohlednici, napíšu na ní: "je tu pekněj bazén, ještě jsem nechcípla, s láskou Cypr, Cypři, Cypřičová.

No nic. Já jdu balit do Řecka. To je aspoň v unii. Pas mam pořád neplatnej.