Fešn is maj pešn.

Nikdy jsem si nepředstavovala, jak bude jednou vypadat můj dům. Jednoduše proto, že jsem nikdy netoužila po tom ho mít. Ale vím přesně, jak jsem si představovala, že budu vypadat, kdybych ho jednou měla. Až do toho podvečera.

Ráno se probudím a můj obličej budou hladit první sluneční paprsky. Ve svém saténovém župánku hupsnu do svých chlupatých pantoflíčků a půjdu vstříc paprskům na svojí zahradu. Mé pantoflíčkové kroky rozčísnou jasně zelenou trávu. Ticho narušuje jen usrkávání heřmánkového čaje.

Po snídani půjdu venčit psa. Obleču si jedny z mých značkových legín, přes cropp top přehodím prošívaný svetřík a vyrazím s úsměvem na tváři po sousedství. "Ahoj, to je krásný den, že?"

Dokonalost. Tim Burton by podle mě kreslil paničky z předměstí.No. Modří vědí.

No. Modří vědí.

Upřímně, nevím, jak se to stalo. Nevím, kde začal tenhle řetězec smutných okolností, které ze mě udělaly to, co jsem dnes. Fionu, když zrovna není princezna. Demi Moore na samém konci Substance.

Můj šatník se před tímhle barákem dělil na: věci do práce, věci do města, věci na procházky, oblečení do fitka.

Aktuálně se dělí na: mezi lidi, mezi lidi co jsou zvyklí.

Došla jsem do fáze, kdy jsem si musela připustit, že skutečnost, že můj pes neslyší na povel "ke mně," neznamená, že neposlouchá. Ona jen nechce, aby sousedi věděli, že ke mně patří. Můj vlastní pes chodí schválně kilometr přede mnou nebo kilák za mnou.

Dřív mi to nedocházelo. Pak ale přišel ten jeden podvečer. Ten podvečer, kdy mi došlo, že z mojí důstojnosti už v týhle chatový osadě nezůstalo vůbec nic.

To ráno jsem vstala ve svých pánských trenkách a tričku obaleným kočičíma chlupama. Vklouznu do svých od mopsiny napůl okousaných pantoflí. Oči mam vypálený od slunce, který už zase odhaluje týden neutřenej prach. Zatáhnu žaluzie. A je uklizeno.

Přes triko obleču svůj divoce růžový župan s Hello Kitty, který mi pořídila Deny v sekáči, protože má tendenci z neznámýho důvodu nosit domů všechno, co je levný. Včetně bazénů, tří klimatizací a dvou externích radiátorů.

Do pantoflí si pro jistotu vezmu ještě teplý chlupatý ponožky. Mopsina si mě odměří pohledem, ale už ví, že teplý ponožky v pantoflích z Dekáče jsou známkou toho, že jdeme venčit. Celý outfit povyším tím, že si rovnou přes trenky přetáhnu chlapecký tepláky z Pepca.

Pod nohama mi klouže jílovitá zem. Třikrát zakopnu o cizí kočky, který už třetím rokem bydlej pod našima schodama. Moje ráno. Tim Burton by podle mě kreslil paničku z předměstí při zombie apokalypse.

Můj outfit je, pravda, vcelku nevzhledný, naprosto neatraktivní a naplňuje všechny pády slova "asexuální," ale má hned několik výhod. Tak zaprvé mě nikdo neznásilní. Ne, že by naší vesnici našli normální lidi, natož devianti s cíleným úmyslem znásilnit chlupaté individuum v županu Hello Kitty. Ale tak, je to bonus.

Chlupaté ponožky nejenže chrání moje kotníky před zimou, ale navíc zabraňují třískám padat mi do pantoflí, když ráno štípu dřevo. Dlouhý župan zabraňuje odhalování zad, když každodenně kontroluju hladinu exkrementů v naší jímce. Zkrátka, tam kde žijeme, není místo pro hezký věci. Pokaždé, když si kupuju tepláky a vyndám je doma z tašky ještě voňavé a čisté, dávám jim týden. Maximálně dva. Štípání dříví, řezání motorovkou, čištění krbu, mytí mopse od jílu….v tom mi Adidas nepomůže. Pak ale přišel ten večer.

Od sledování devadesátýho dílu Výměny manželek nás ten večer vyrušil nezvyklý hluk. Tam, kde žijeme, existují tři druhy hluku. Pářící se býci. Pářící se kočky. Deny couvající padesáti kilometrovou rychlostí s Fabií z roku 1995.

Kdykoliv slyšíme něco trochu jinýho, vyzbrojíme se květináčem nebo botou a jdeme chránit našich devadesát metrů čtverečních. I s pozemkem.

Hlas několika lidí. Rána. Zase hlasy. A rána. Vybíhám do ložnice. Tam vidím na sever i na jih. Jako z hradní střílny. Jestli přišla módní policie, dostaneme ji dřív, než ona nás.

Všímám si světýlka na lávce přes potok. Menší skupinka lidí tam pobíhá přes improvizovaný most a cosi tam dělá. Zase rána. Stojím na balkoně a sleduju, jak mezi trámy pokládají dělobuchy. Rána. Tak to ne. Tady bude klid, kdyby mě to mělo stát život. Ještě chvíli je z tepla svého županu budu pozorovat, jestli dostanou rozum. Chlupatýma ponožkama poťapkávam po balkoně. Já je vidím. Oni mě ne. Tma hraje pro mě. Za chvíli mě to přestává bavit. Vánek mi rozlítané vlasy z drdolu háže do očí. Přišla chvíle zakročit. Rána.

Rozhodnu se pro psychologickou válku. Rozsvítím na balkoně. Nebudou čekat, že tu někdo žije. To je vyděsí. Natáhnu ruku do ložnice a zmáčknu vypínač. Hahaha. Jsem ďábel. Povýšeně stojím na balkoně. Mezi mnou a partou výtržníků je převýšení asi čtyř metrů. Tohle je můj revír. Stojím ve světle balkonu a nechávám je, aby začalo pracovat jejich svědomí. Jojo, já vás vidim parchanti.

Ruch na lávce se uklidní. Parta dětí si vymění pár vět šepotem. Čekám co udělají. Pak jedno z dětí pronese, naprosto slyšitelně a velmi zřetelně:

"Hele, tam je nějakej chlap."

Rána. V mém srdci. Moje sebevědomí padá čtyři metry dolů. Zdřevěněly mi nohy. Tělo se snažilo zpracovat tu informaci. Já, ještě ani ne třicetiletá středoevropanka. Těsně před tím, než se uložím do postele s mojí krásnou blonďatou ženou. Vypadam jak chlap. Z posledních sil se natáhnu po vypínači a zhasnu. A se mnou se zhasne iluze paničky z předměstí. Slyším jen slastné chrápnutí mopsiny, která pociťuje, že teď se něco určitě změní.

Nezměnilo.

Ale aspoň nám už děti na lávce nebouchají dělobuchy. Ten župan mam pořád. Je teplej.