Holka s kamením
Působením mého nedostatku trpělivosti, přehnaného sebevědomí a životního přesvědčení, že na co nepotřebuju bagr, to si zvládnu udělat sama, jsem se jednoho krásného dne objevila v kamenolomu. A nejen tam.
Kamenolom je pro ženu podobně magické místo, jako pro muže DMko. Obojí je záhadným nepřehledným vesmírem, který má někde svůj řád a podstatu, ale jen málokdo mu porozumí. Ale já porozuměla. Vesmír ke mně promluvil a já objevila tu neuvěřitelnou krásu organizovanosti, systematičnosti, praktičnosti a dalších čností. V kamenolomu.
A taky v půjčovně přívěsných vozíků. Možná je to tim, že jsem prostě teplá. Možná my lesby máme jako vnitřní dítě malýho kluka, kterej vždycky snil o přívěsném vozíku a hraní si v kamenolomu. Nevím čím to je, ale tyhle dva obrazy z mužského světa mě naprosto pohltily.
Přívěsný vozík za auto si můžete půjčit za pár stovek na den. A to tak, že si prostě uděláte online rezervaci, druhý den přijedete k bráně na které vyťukáte pin z e-mailu, připnete vozík podle obdržené fotografie, na telefonní číslo odešlete fotku vozíku, aby bylo očividné, v jakém stavu si ho přebíráte. To stejné uděláte při jeho navrácení. A konec. To je všechno.
NEMUSÍTE POTKAT JEDINÝHO ČLOVĚKA! BOŽE!
S takto zapůjčeným vozíkem jsem se vydala do kamenolomu, abych mohla připravit základ na zahradní domek, který jsem se prostě rozhodla sama postavit, protože v našem starém domku byly pavouci, tak jsme ho celý strhly a zapálily. Co taky dělat jinýho s pavoukem, že jo.
První věc, kterou v kamenolomu musíte udělat, je postavit se na váhu. S autem. Není potřeba se předtím svlékat a holit si tělo prakticky včetně hlavy, jako to děláte doma před vstupem na váhu. Nekecejte, vim, že to děláte. Kámoška říkala.
Následně dostanete majáček! Jo! Magnetickej majáček na auto. V tu chvíli už jistojistě vim, že moje vnitřní dítě je malej Simír Gerchán, protože mam nadšením z jízdy s majáčkem úplnou husinu.
"Co budeme nakládat?" Ptá se paní z kontejneru s nápisem "příjem".
"Kamení?"
"Jaký? Á nulku, jedničku?"
Ty vole, na co se mě to ptá?
"No malinký."
Paní jistojistě ztrácí nervy.
"Jak malinký? Šmandu?"
Jakýho Šmandu?
"No já to potřebuju na základy. Takový jako malinký, ale jako kamínky, aby to bylo pevný."
"Takže šmandu."
No a sem v prdeli.
"Támhle doprava po značkách. Druhá odbočka, tam vám to naložej."
Jedu teda hledat toho Šmandu. Kamenolom má značky. Normálně značky, který říkaj, kde co je a kam je potřeba jet. Narozdíl od DMka!
S vozíkem zastavim asi zhruba někde tam, kde jsem podle popisu měla. Vystoupim a jdu naproti tomu panu Šmandovi, který tam jezdí s obrovskym jakobytraktorem s takovou velkou jakobylžící.
"Kolik toho chcete?"
"No já nevim. Támhle na kárku."
"Jakou to má nosnost?"
"Nevim?"
"Tak si řekněte dost."
No…Už jste, holky, někdy hádaly váhu pohledem? Jakobytraktor najede tou velkou lžící prakticky nad mojí hlavu a sklopí obrovskou nálož kamennýho prachu na mojí zapůjčenou mikrokárku.
"Dooooooost," zakřičím kvalifikovaný odhad, protože kola kárky se rozestoupily jako moje podpatky po druhý flašce prossecca. Navíc byl náklad prakticky naloženej jen na jedný straně vozíku, takže pneumatika levého kola byla vespod tlustá asi jako slipová vložka.
S touhle kárkou, která aktuálně kulhala jako Zvoník Matky Boží, jsem musela vycouvat. Couvání s kárkou je pro mě stejný jako couvání bez kárky. Na hovno. Nemam odhad. Jakmile se podívam do zrcátka nebo nedejbože za sebe, moje hemisféry si vymění pozici, otočí se horizontálně i vertikálně, přivodí mi mořskou nemoc a vypoví službu. Mam navigační schopnosti gripenu z Wishe. Začnu se pohybovat dopředu a dozadu, v jednu chvíli vidim kárku prakticky sedět na místě spolujezdce. Dopředu. Dozadu. Znovu. Dopředu. Dozadu a ještě patnáckrát. Vypadam, jako když penetruju vzduch.
O šest let starší jsem se konečně vymotala do nějakýho úhlu, který mi dovolil opustit prostor i s kárkou. Kamenolomy mají myčku! Ano. Než vjedete na váhu, auto vám tu záhadná železná kontstrukce opláchne. Zpátky na váhu. Lísteček. Zaplatit. Odevzdat majáček. Ach jo. A je to.
Je mi jasný, že levý kolo kárky teď svádí stejnej boj jako kotníky Haliny Pawlowský. Takže zastavim po deseti metrech a snažim se náklad holýma rukama rozprostřít po kárce. Samozřejmě dosáhnu jen toho, že mam šmandu - kamenný prach - rozprostřený leda tak přes celou držku.
Se zaťatýma půlkama tak, že si vyměnily strany, se doplazim domů. Kolo vydrželo. Moje nervy skoro taky. To celé si po vyházení šmandy z kárky ještě zopakuju, protože toho mam samozřejmě málo, ale jak jsem to mohla tušit, když si jednotky váhy doma měříme na hrnečky žejo. Ještě asi tak čtyři tisíce hrnečků šmandy a mam základy na zahradní domek!
Mimochodem. Teď, když si umíte půjčit vozík a jezdit do kamenolomu, zde je ještě pár důležitých bodů ke stavbě zahradního domku, který je dobré vědět, protože já je nevěděla.
Ztracený bednění je na to, že je ztracený, docela těžký.
A Tiguan, na to, že je SUVéčko, docela malý.
Stavět plechovou stodolu ve větru nedoporučuju těm, který nemaj rádi bezpilotní lety.
Určitě existuje technika, která zamezí tomu, aby ten domek stál z kopce. Určitě jo.
