Homoušky, heligonka a krádež dřeva

Se začátkem školního roku si místní lufťáci balí buřty zpátky do tašek a vrací se na zimu do teplých krajin svých městských bytů. Zůstáváme s Deny napospas místní zimě. A tady zima chutná na mou duši jinak. 

Loňská zima byla naše první tady. Loňská zima nás naučila, že kdesi za kily a metry, se nachází taky kubíky. Loňskou zimu jsme zjistily, že tři kubíky dřeva vypadají jako hodně dřeva, když je ručně štípete, ale je to málo dřeva, když krbovkama vytápíte celej barák a Denča chce bydlet ve finský sauně. Plus mínus logaritmus pí na patnáctou nám vychází výsledek, že v půlce prosince jsme byly bez dřeva. 

Jenže my.... my jsme si adoptovaly důchodce Čižeho (o něm ještě uslyšíte, ale zaslouží si vlastní článek). Čiže je místňák tělem i duší. Se svým Suzuki Samurajem sjíždí místní cesty, rozumí zákonům osady a dobře ví, kde se válí nějakej ten padlej strom už dva roky bez povšimnutí. 

"V deset za polem. V deset, Deniso!" zavelí náš Jánošík odhodlaný vrátit teplo do našeho domova.

Samuraj a módní policie

V deset stojím za polem. Tři vrstvy ponožek v zateplených pohorkách. Legíny pod teplákama, jejichž nohavice elegantně zastrkávám pod nejsvrchnější ponožky. Bunda v lesklé modři z krámu, který už zanikl, přímo křičí, že já tuhle misi beru vážně nehledě na fakt, že vypadam jako zimní edice teplický pumpařky. Tu se v 11:30 na cestě zjeví Deny. Červený tenisky s kotníkovýma ponožkama perfektně ladí k červené parce s kožíškem. Kulich stylově nasazený na stranu přesně tak, aby jedno ucho vždy perfektně slyšelo bez jediné překážky v cestě. Rtěnka dokonale ladí s outfitem. Kdyby nás při krádeži dřeva chytla módní policie, je Deny připravená. 

Deny má přirozený talent se objevit vždycky ve chvíli, kdy je to nejhorší hotovo. Prostě jí do toho vždycky něco důležitýho vleze. Domů z práce jezdí, když je vytřeno, věšet prádlo přichází ve chvíli, kdy odhazuju na sušák poslední ponožku. Takže i tentokrát se objeví ve chvíli, kdy na lano Samuraje přivazuju poslední strom ve stráni a Čiže se rozjíždí za hlasitého hrabání kol vpřed, aby kládu dostal na cestu. Za dvě hodiny jsme po cestě rozeseli asi deset stromů. 

Vyvstává otázka, jak je naložíme na plechovou kárku za autem a dovezeme na pilu. Znáte ten vtip, jak se sejde sedmdesátiletej důchodce a dvě holky, který dohromady nemaj ani 100 kg a snaží se naložit deset kmenů stromů na kárku velikosti vany? 

Rockyho nejrychlejší spermie

Já a Čiže se pustíme do matematickofyzikální olympiády. Stavíme systém klád, po kterém stromy navalíme na kárku. Dostáváme tři možné scénáře. Vysoce pravděpodobný - stromy na káru nikdy nedostaneme. Velmi pravděpodobný - naložíme první strom, ten prorazí zadní dveře auta a kárka se pod tíhou stromu stane nepojízdnou. Vysoce nepravděpodobný - tři naprosto nevhodný lidi na manipulaci s tunou dřeva dokážou naložit všechny stromy, odvézt je na pilu a dostat dřevo na zátop i stavební materiál. 

Co mezitím dělá Deny? Přesvědčená, že je Rockyho nejrychlejší spermie, snaží se svýma liliputíma nožičkama odkopat kládu blíž k autu, aby jí následně naložila na zádech na kárku.

Takhle. Já ve finále nevim, jak se to stalo. Ale dokázali jsme to. Byla už teda skoro tma. Začalo sněžit. Měla jsem hlad a Deny už se i tvářila jako Stalone, ale ty stromy nakonec vážně skončily na kárce. 

Pila od nás neni daleko. Ale i tak jsme tam přijeli za tmy. Tíha nákladu a fakt, že kola kárky vypadala jako nohy těhotný muly v poslednim tažení, způsobovaly, že jsme jeli asi tři kilometry v hodině. 

Heligonka, homoušky a alfasamec

Pan Tichý na nás mával už od branky. Jakoby si zrovna odskočil z natáčení Slavnostní sněženek dvojky, mával svojí mysliveckou čapkou a ukazoval Čižemu, jak na patnáctý pokus správně zacouvat přímo k pile. K našemu Čižemu přibyl další alfasamec. Naše skupina tak dostala dalšího člena pozdně důchodového věku, jehož manželka nám zakázala takhle večer svítit. Za světelného doprovodu Čižeho stopadesáté dnešní cigarety, musela naše partička dostat klády zpátky na zem. Alfasamec Tichý, ověnčený zkušenostmi z pěti válek, rozdal práci. Klády mizely jedna za druhou stejnou rychlostí, jakou Čiže pálil svoje Startky. Pan Tichý nedělá genderové rozdíly. Pod jeho velením jsme skutečně vypadaly jako produkt Rockyho pytle. 

"Teda holky, vy jste fakt makáči," salutuje Tichý uznale naším směrem. 
"Jó, holky ty zastanou i chlapskou práci," sekunduje sekundární samec Čiže za hustou mlhou dýmu. 

"Sem tu na pile už takový dvě měl," přejde alfasamec do dramatického tónu. Snad to nebude dlouhý, mam hlad. 

"Bydlely tenkrát taky tady za vesnicí. Ta jedna řídila Tatru. Byl jí kus. Taková pořádná byla. A ta druhá, ta jí dělala závozačku," dodává a už je taková tma, že Čižeho nedopalky rozsvěcují zemi jako hejno světlušek. Dají se jíst piliny? 

"Ale víte co. Vony spolu bydlely, jo. Měly barák. Ale jako to nebyly kámošky. To byly ty.......homoušky!" 

Fujtajksl, avemaria, halelujah, kristovanohoiruko, to snad ne! Do tmy zasvítí Deny zuby a to nastalé ticho narušuje jen její hlasité polykání zastírající blížící se záchvat smíchu. Na chvíli utichne i melodie heligonky, která nás provázela dnešním večerem.

Jako bojovníci za práva homosexuálů nás teď asi ukamenujou, ale my to dřevo vopravdicky potřebovaly. Takže jsme směrem k Tichýmu poslaly předstírané šokované a spiklenecké úsměvy. Jakože, jasně, že víme, o čem mluvíte, ale nikdy jsme homoušky na vlastní voči neviděly, to je fakt něco! Nevím, jak si alfasamec Tichý nakonec vysvětlil naší sestavičku o důchodci a dvou závozačkách, ale druhého dne odpoledne už ze stromů byly trámy a palivové dřevo. Heligonka opět hlasitě hrála a Čiže stihl odpálit pět Startek než jsme s Deny dřevo naskládaly zpět na kárku. Den jako každý jiný.