Jak jsme málem prošvihly konec světa

V dávných dobách, kdy jsme ještě žily připojené ke kanalizaci a veřejné osvětlení provázelo naše kroky až před vchodové dveře, bojlery byly dvakrát větší a nájmy dvakrát nižší, utíkaly jsme s Deny z ruchu města za klidem glampingu. Chtěly jsme klid, i kdyby nás to mělo zabít! 

Tenkrát pro nás ještě topení dřevem bylo zážitkem a ne nutností. A glamping kombinuje kempování bez moderních vymožeností v kombinací s luxusem moderního života. 

Berli-no-go

Balíme věci a vyrážíme do nám již známé destinace na jihu Čech. Tehdá naším jediným přibližovadlem bylo Berlingo bez bočních plastů, funkční klimatizace, hrajícím rádiem a spojkou tuhou jak Zagorka (too soon?). O elektrifikaci čehokoliv užitečnýho nemůže bejt vůbec řeč. Ale má to motor a střechu. Tak jedem. 

Po dvou hodinách kodrcavé jízdy a hlavou vyfoukanou z věčně stažených okýnek zastavujeme v cílové stanici. Vydám se k domu majitele chatek, kde budeme ubytované příští tři dny. Kovaný jihočech mi kvapně vyráží naproti. Deny, snad z nejistoty, jestli sama zvládnu přebrat jedny klíče, snad chutí k seznamování, zabouchne dveře do auta a vydává se za námi. 

Teď si to zkuste představit jako v apokalypickym filmu. Svět se zpomalí. Jenom vítr pohazuje oschlým listím na cestě. Známý zvuk zastaví konverzaci, Denču v chůzi a nás v celém výletu. CCCCvvvvvaaaaaakkkkkkk. Zvuk jediné elektrifikované části našeho francouzského kočáru. Centrál. 

Berlingo se zamknulo. S klíčkem v zapalování, okýnky poprvé za celou cestu vytaženými, a všemi věcmi uvnitř. Kovaný jihočech, který holýma rukama vybudoval síť luxusních chat na vodní hladině, bezradně kouká na auto, které naposledy viděl u svých prarodičů. Na pomoc povolá druhého z celkem deseti obyvatelů vesnice. 

"Já bych to vypáčil jako ve filmech, pěkně drátem, ale já nevim, jak se to dělá," navrhuje neznámý jihočech. 

"Já bych vymlátil zadní okénko, to nemůže být drahé," navrhuje kovaný jihočech způsob typicky hezký jihočeský. 

Já bych třeba Deny narvala do vejfuku, aby prolezla dovnitř, ale dříve mě napadne spásná myšlenka. Zavoláme přes Apple hodinky všem tátům, který máme. Nalepená na sklo auta mluvim jako idiotka do vlastního zápěstí, ze kterýho se ozývá klidný hlas mého táty oznamujíc, že jsme úplně v prdeli. 

Můj druhý otec raději telefon nezvedá. Tuší katastrofu. A Denči táta mluví příliš dlouho na to, aby to baterka mého telefonu unaveného z dvou hodin navigování vůbec zvládla. Voláme Denči ségře. Spíš předstíráme, že hledáme řešení, protože v tu chvíli už dobře víme, že jediné řešení je její příjezd s náhradníma klíčkama. 

Radu Denči švagra, abysme po vzoru instagramovýho videa něco pod autem zapálily, vynecháváme. Suma sumárum, náhradní klíčky dorazí za dvě hodiny s naštěstí neustále nasranou Denči ségrou. 

První den příštích dvou let

Čekaly nás dvě hladové hodiny. Ale my víme, že hlad je převlečená žízeň. A dobře víme, že v chatce čeká lahev vína na uvítanou. A dobře víme, že v druhé chatce dnes nikdo není, ale i tam bude lahev. O dvě hodiny později přijíždíme na dvou starých koloběžkách bez nafouknutých kol zpátky k Berlingu. Dvě lahve spláchly strach ze švagrový, která kvůli nám kravkám dneska stráví čtyři hodiny v autě. Taky teda dost spláchly nás. 

Od dob, co jsem s Deny, už dobře vím, že katastrofy přicházejí v páru. Takže zatímco druhý den ráno ohřívá slunce naší kocovinu, kolem naší chaty už krouží další kalamita. Konkrétně ji tedy objížděla, a to hned v několika autech, která kvapně opouštěla chatky jednu za druhou. Jeden z řidičů přibrzdí nedaleko naší chalupy a volá naším směrem: "Tak to všechno přežijte ve zdraví!" Že by o naší kocovině věděly celý jižní Čechy? Kam až jsme, ty vole, na tý koloběžce dojely? Další auto. 

To je divný. Platím si za roukromí v přírodě a přijdu si jak v maringotce na dé pětce. Beru telefon a rozhořčeně chci volat majiteli. Vidím, že mi ale mezitím sám volal už třikrát. Taky moje šéfová a máma. A to už mi v zádech Deny nad svým telefonem čte nejnovější zprávy. 

"Nařízení vlády. Lo-c-k-?-lok?-lokdoun? Zákaz opouštět dům." Táta měl pravdu. Naše dovolená je úplně v prdeli. Narozdíl od prchajících chatařů mě přijde naše chata na vodě nejbezpečnějšim místem, ať už jde o viry, mimozemšťany nebo zombíky. Já se nehnu! Volám majiteli. Souhlasil, že můžeme zůstat do druhého dne. Já myslim, že věřil, že nás spíš zabije řízení s naší kocovinou než čínskej virus. 

Pandemie jak z instáče

A teď si to představte. Luxusní chaty, které se vám poštěstí navštívit jen tehdy, když si je stihnete zabookovat rok dopředu.  A když vás nemrzí utratit pět tisíc za noc. Místa, který znáte jenom z krásnejch instagramovejch profilů. A teď jsou všechny narychlo opuštěný. Deny modré oči zahořely radostí. A já pro jednou souhlasím, že vkrást se do prostor, kde nemáme co dělat, je na prahu virové apokalypsy vlastně v pohodě. Nakonec to byla skvělá dovolená. Prolezly jsme všechny ty krásný chaty v poslední chvíli, než se na další dvě sezóny uzamkly před veřejností. 

Zatimco doma už v panice lidi skupovali vepřový Májky se slipovkou přes pusu, my čůraly v kadiboudě, čuchaly vůni dřeva z krbu a poslouchaly šplouchání vody v jezírku přímo pod naší chatkou. 

"Představ si mít barák někde takhle na samotě...."