Ty vole zlato. Dovolená na Kypru.

Většina telefonátů od mojí nejlepší kámošky začíná větou: "Ty vole, zlato, chceš pobavit?" Následuje žalozpěv o jejím osobním životě, komických vztazích, psychopatickém psovi, finanční nestabilitě, nejistotě zaměstnání a nalomeném mentálním zdraví. Víte, jak si občas na někoho zasedne učitelka a dělá mu ze života peklo? Na Míšu si zasedl život. Jinak pro to nemam vysvětlení. Ta holka je jako chodící reklama na životní pojištění. Ale miluju jí. Proč? Protože i když nemá na účtě ani halíř, má víc dluhů než centimetrů a nemá nejmenší tušení jak ona a její předražený italský chrtík přežijou příští měsíc, je to ona, kdo mi jednoho listopadového dne zavolá a řekne: "Ty vole, zlato, chceš pobavit? Můžeme letět na Kypr s ubytováním zadara." Proč jsem souhlasila? Dodnes hledám odpověď.

Když se řekne Kypr, proletí mi nosem vůně oliv, před očima romantické antické výjevy a v uších slyším jemné tóny harfy. A to přesně do chvíle, než mi zazvoní telefon a ozve se: "Ty vole, zlato, chceš pobavit? My budeme bydlet v Turecku."

Kdo děláte, že víte, že Kypr je v polovině předělenej železnou oponou, kecáte. Ale já vás neprásknu. Já to taky nevěděla. Od té chvíle následovalo ještě pár telefonátů, které v podstatě jen naznačovaly, ať zůstanu doma.

Ty vole, zlato, chceš pobavit?

...tam nám neplatí občanky

...nestihneme večer přejet hranice s EU,

...nebude nám na severu platit pojistka na auto,

...potřebujeme kreditku na půjčení auta,

...kreditku nám nestihnou poslat,

...tam nemluví anglicky,

...tam se jezdí po druhý straně,

...má chcá…pršet celej tejden!

Proč jsem nezůstala doma? Dodnes hledám odpověď.

Dovolená s Míšou odhalila v našem přátelství důležitou věc. Každá z nás tak moc věří ve schopnosti té druhé, až se na všechno vysereme obě.

Odlétáme na Kypr. Kreditky nemáme. Data jsme nezařídily. Nevíme, kde vezmeme auto. A ojebávat nás začaly už na letišti v Česku.

Víte, kolik stojí vaše přátelství? Přesně tolik, kolik stojí společné místo v letadle. Šetřily jsme na všem. Kromě kufru. TOHO kufru, kterej jsme braly "kvůli nákupům." Kvůli těm nákupům, na který jsme pro všechny ty poplatky za TEN kufr ani neměly. Long story short. Wizz Air? Že si za něco připlatíte, ještě neznamená, že to máte. A že to máte ještě neznamená, že si za to znovu nepřiplatíte. Když mi při zpáteční cestě velmi milá a sympatická dáma s životním elánem prošlýho sýra naznačila, že si připlatím 100 Eur za to, že se mnou deset vteřin bude její kolegyně odbavovat TEN kufr, věděla jsem, že v Turecku pravděpodobně ještě nějakou chvíli budu, protože jsem byla připravená spáchat hodně ošklivý násilný čin za použití cedulky "Chargable fee".

Welcome to Cyprus. Ojebala vás letecká společnost? Půjčte si u nás auto, ojebeme vás taky. Vaše Eurocars.

Kdepa. My jsme OSVČ. My jsme přežily pandemii. My jsme si celý dětství pravděpodobně dopisovaly se sexuálníma predátorama na lide.cz. Nás nějaká ženská na přepážce autopůjčovny už nedostane. Dramaticky odcházíme od přepážky jako hrdý turistky, který se ve světě neztratí a rozhodně teda neplatí, za co nemusí. HAHA. Já se teda ještě vrátim, protože na přepážce zapomenu pas, ale pak nerušeně a hrdě kráčíme vstříc taxíku skoro stejně tak drahýmu jako půjčení auta z Eurocars, aby nás odvezl do hotelu vzdálenýho asi deset minut cesty. S příplatek tři eura za naložení TOHO kufru.

Naše jinak poklidná dovolená doprovázená svévolným zavíráním každého podniku, kam jsme se chystaly vkročit, prokládaná mým hladem z naprosté absence veganských potravin, se změnila v drama při našem pokusu o zdolání nejodlehlejší pláže Kypru.

Nezvykle teplý prosincový den. Dvě hodiny dlouhá cesta na nejromantičtější místo severního Kypru. Jen já a má nejlepší kamarádka. Nikde nikdo. Mořský vánek jemně čechrá vápencové výběžky kyperské pustiny. Jediné auto, které po hodně jízdy potkáváme, je policejní auto. To nám dodá pocit bezpečí. Na příštích padesát metrů. Pak si nás povolá matka příroda silou magnetické přitažlivosti. V zemi rozeznávám tvary známé z D1. Díra jako hrom. Zatímco Míša googluje, jestli má Turecko Starbucks, mně hlavou běží jen jediná otázka. Obětuju radši kolo vypůjčeného auta bez platné pojistky nebo obětuju Míšu a sjedu s ní do příkopu?

"Týýýnko, ty píí*o, stůj," volá Míša z příkopu. Spodek naší Toyoty hrnul pangejt jako rolba. V úrovni Míši hlavy se objevuje tráva. S každým pokusem o vycouvání se naše auto boří hlouběji do podmáčeného pole. Jedno kolo je ve vzduchu. Naše ostřílené mileniálské instinkty s nulovým pudem sebezáchovy spustí okamžitou fyziologickou reakci a my se začneme tak smát, že střídavě močíme za autem.

Nikde nikdo. A tím myslím. Nikde. Nikdo. Jen zvuk traktoru někde v dáli nám dává naději, že v těchto koutech ještě žijou lidé. Popadneme kabelky a vydáme se za zvukem traktoru. Nevíme kam. Nevíme, jak daleko. Míša oděna v černém kompletu. Lesklé mokasínky se zlatou sponou. Já halenku tak bílou, že si Turci myslí, že Řekové přišli prosit o mír. Najednou obzor rozřízne traktor. Vyjede na silnici a chystá se odbočit a zmizet. Zrychlujeme tempo. Nikdy jsem Míšu neviděla běžet. Opět mam silnou fyziologickou reakci a chce se mi čůrat smíchy. Máváme rukama jako šílené a spěcháme směrem k traktoru, který je asi v podobné kondici jako Míši bankovní účet. Vypadáme jako finančí poradci z OVB, kteří zacítili absenci životního pojištění. Mává nazpět! Vidí nás.

"Helou! Plís! Aur kár! Brouken!" Nerozumí. Nerozumí anglicky. Odpovídá …nějak. Nerozumim. Rukama tedy ukážu přibližnou pozici auta a ukazuju směrem zpět. Prý jestli nechceme svézt. Další fyizologická reakce. Na ten traktůrek se reálně nevešel ani ten řidič.

Nevím odkud. Nevím, jak. Ale po chvíli se traktorista vrátil s dalším traktoristou se stejně masivním traktorem pro Hobbity a jali se naše auto vytáhnout na líku, které sundali z nějakého balíku slámy někde poblíž. Kluci naše auto skutečně vytáhli. A nechtěli peníze. První a poslední Turci, kteří od nás nechtěli peníze. Dokonce nás ani neznásilnili. To bylo také příjemné překvapení. Ale hlavně, že auto bylo v pořádku. Trávu jsme trousily ještě při cestě na letiště a kontrolky v autě se rozsvěcovaly a zhasínaly, že to uvnitř blikalo jako na Zrče.

Auto jsme vrátily. "Kár luks gut. Its oukej," říká spokojená pracovnice autopůjčovny. Obratem jí žádám o písemné potvrzení, že si auto přebrala, a že bylo "gut" protože tuším, že se jí ikonka oleje a chladící kapaliny, která se rozsvítí, jakmile vyjede, už tak "gut" zdát nebude.

Jsme doma. Jsme živé. Jsme zdravé. Jsme zkušené. Jsme chudé a z naší low cost dovolené se stal nejdražší výlet, na kterém jsem kdy byla.

Ty vole, zlato. Už mi nevolej.