Morová rána

No jo, no jo. Vždyť už jsem zase tady. Dlouho jsem nepsala, já vim, ale byla jsem moc zaneprázdněná…no..životem. A navíc náš dům posedl s lednem mor. Říkám mor, protože si jinak nedovedu vysvětlit, že v jednom týdnu odpadne postupně celá domácnost, a to včetně psů a koček.

Šibi - naše kočka (čti - princeznička moje dokonalá přenádherná ňuňuňu láska mýho života), si o jednom víkendovém dni přivodila pravděpodobně malý epileptický záchvat. Po urgentní návštěvě pohotovosti a modlitbách svých dvou matek ke všem svatejm, se z toho naštěstí oklepala velmi rychle. Narozdíl ode mě, které její záchvat přivodil úzkostný stavy a menší mrtvičku.

Naše mopsina Judy možná žádný mor neměla a měla spíš obavu, že jí nebudeme věnovat stejnou pozornost, jakou v posledním týdnu věnujeme krabičce Paralenu. Nicméně vysvětlení jsme si měly najít v tekutý hromadě sra…hovínek, kterou nám dva dny servírovala střídavě do každé místnosti.

Co se týče dopadu na lidskou část osazenstva našeho domu, došla mi jedna věc. Konečně mam odpověď pro všechny primáty, kteří nám od nepaměti pokládají tuhle jednu jedinou důležitou otázku: 

"KDO U VÁS DĚLÁ CHLAPA?"

Teď už to vím. Vědecké týmy celého světa, přestaňte bádat. Zaklapněte počítače, vygumujte vzorce, vypusťte potkany. Odpověď už mám.

U NÁS DOMA DĚLAM CHLAPA JÁ!

Druhá morová rána zasáhla zhruba v polovině týdně Deny. Není těžký při jejim ADHD odhadnout, že jí neni dobře. Svět u nás doma jakoby se zastavil. Moje věci zůstávají ležet tam, kam si je dam. Nepřibývají nové dekorace na místech, kde žádné nechci. Souhlasila se suchým lednem. Nemluví na mě, když potřebuju slyšet otázky v A-Z kvízu. Jestli Deny nepostihl ďábel, pak chřipka ano. Z mé krásné blonďaté vysportované manželky se den za dnem stává olepkaný kus čehosi, co jen zdánlivě připomíná člověka. Tento tvor poklidně žije ve svých peřinách a do nižších pater domu ho vábí pouze prskající olej signalizující blížící se potravu. Ale neheká! Neheká!

Když tu náhle, třetí morová rána…..dostala mě v pátek. Na schůzce ohledně nákupových systémů využívá chvilkového oslabení mého mozku a pozornosti a sápe se po mně. Do kanceláře se vracím zelená. A zelená ji také opouštím, abych se vydala zpět domů. V krku mam místo mandle medicimbal. Okamžitě svolávám rodinný krizový štáb. Snažím se psovi vysvětlit platby kartou a řízení automatu, kočku učím ovládat čerpadlo k jímce a logistiku kolem dřeva do krbu. Teď je to na nich. Já mam nateklou mandli. Můj život končí. Při každém polknutí hlasitě zahekam, aby si byl každý vědom závažnosti mého zdravotního stavu. Možná z toho hekání, ale určitě kvůli zacpaným dutinám, už mě bolí i hlava a moje tělo spaluje pekelných 37,5 stupňů!!! To je peklo. Jde si pro mě, protože si četlo moje zprávy na messengeru. Holky, vy víte který, za to můžete!

Další den máme tichou domácnost. Já nemluvim kvůli bolesti. Deny nemůže mluvit kvůli zánětu hlasivek. Pokaždý když promluví, přiběhne pod okno onanovat Gargamel. Střídavě si tedy píšeme na mobilu, občas znakujeme. Osvědčilo se znakování. Všechno aktuálně dokážu popsat vztyčeným prostředníčkem. Hlavně Deny pokusy o to mě vyléčit. Hnusný kapky, který se lejou do nosu až máte pocit, že se topíte? Fakáč na to! Kapky na kašel, který chutnaj jak keci našeho tělocvikáře na základce! Fuj! Fakáč! Stříkací kapky, který si mam stříkat přímo do krku, takže se mi chce 4x po sobě zvracet? Fakáč, fakáč! Fakáč na všechno! To jsou samý kapičky, cucací bombonky, sprejíky, prášky, léky, léky v prášku. K tomu návodů, že už člověk neví, co si vlastně stříká kam a čim má cucat co.

No…nejlepší v těchto chvílich je pochopitelně….hekání. Hekání všem zdůrazní, že i když má fyzická stránka odmítá tyhle hnusy, stále by tu měl být někdo odpovědný za to, že mě vyléčí. A proto hekám. Hekám hodně. Hekám, aby věděla, že teď jsem pacient já, a že ještě neni ona zdravá, to mě vůbec nezajímá. Zachraň mě a já ti zase budu nosit pomeranče!

A tady opět mužské pokolení vítězí a já se s ním na této vítězné vlně sklouznu. Protože, kdo už u nás neheká? No já! Prohekala jsem se do relativně zdravého pondělí a zítra si to šmakuláduju zpátky mezi lidi rozdávat lásku a viry. Bylo o mně pečováno nemocnou ženou s PMS (muži prominou tyto nechutné poznámky) a já můžu s úsměvem psát tyto řádky nastřelená vším výše vyjmenovaným, mixnutým s práškem na spaní, zatímco má žena vedle mě vyspává do dalšího rána na pracovní neschopnosti.

No, tak vítejte v novém roce a nebojte, moje experimentální nástěnka atomových návyků by mě tu měla nějakou chvíli udržet v čilé aktivitě. A nebo neudrží. A pak to byla debilní knížka a vy si jí nekupujte. Páčko.