Pozdě býka honit

Ještě předtím, než jsme začaly mluvit plynulou řemeslničtinou a používat ve větě slova jako - drenáž, na spad a přímočarka, naučily jsme se mluvit jako krávy. 

Náš dům a výběh pro býky dělí příjezdová cesta o šířce necelé tři metry. Nebýt téhle kvazicesty, žijeme s krávami a býky v jednom výběhu. To potom není těžké rozeznat, kdy bučí vzteky, kdy smutkem, kdy volá mladý a kdy chce býk mladý dělat. Bučení je teď zkrátka sountrackem našeho života. 

Toho večera ná sale z postele vylákaly zvuky, který nápadně připomínaly ty, které si pamatuju z filmu Válka světů. Takhle. Slyšel v noci, v černočerný tmě, a to sotva tři metry od baráku, mimozemšťany, to by reálně vyděsilo i Mela Gibsona. Deny ale ne. Mně je celkem jedno, jestli je venku mimozemštan jeden nebo jich tu stovka pořádá tuningovej sraz létajících talířů. Já prostě zůstanu doma. V bezpečí. 

Jó, to Deny, ta okamžitě otevře všechna okna v baráku, dokud původ zvuku zřetelně nelokalizuje. I s horečkou. Ve svym mikrooděvu, který nazývá pyžamem, vběhne pod roušku noci. 

Ještě dříve, než identifikuju obrys Denči prakticky obnaženýho pozadí, všimnu si obrysů minimálně tří dalších zadků ihned za naší brankou. Jestli mimozemšťani nepřiletěli od Kardashianek, musí tyhle obrovský zadnice patřit už jedině "našim" býkům. 

Za hlasitého vřískání na sebe přes ohradník dorážejí s býky ze stáda, které dobře známe. To byla špatná zpráva. Ti býci, kteří na nás nejsou na nás zvyklí stojí teď na špatné straně ohradníku. Na naší cestě. Ani ne půl metru od našeho auta. 

Upřímně jsem si v tu chvíli přála spíš ty ufouny. Doteď je mi záhadou, v čem se můj a Denči mozek tak zásadně liší. Hádám, že jí prostě chybí nějaká funkce, kterou přirozeně máme my ostatní. Takže, zatímco já se LOGICKY rozeběhnu domů pro telefon, abych zavolala majiteli býků, rozeběhne se Deny NELOGICKYDOPRČICPROČJAKOPOJĎDOMŮTYVOLE. přímo mezi ty kolosy. Deny má 160 centrimetrů a asi tři milimetry. V ruce dřímá elektrickou lucerničku, kolem krku má šátek, protože už celý dny bojuje s horečkama. Ale přijde jí to jako dostatečná matadorská výbava. 

Zhruba páté nalezené telefonní číslo na příznačné kontaktní stránce "bourárna" konečně patřilo farmářovi. Očividně stejně zaskočenému. Přislíbí rychlý příjezd a já jdu odvolat tu svojí prdelatou světlušku zpátky do baráku. Deny už je ale skoro na konci příjezdový cesty, kam za decentního poplácávání býčího zadku centimetr po centrimetru dovedla tříhlavý stádo. Okamžitě tedy využiju situace, otevřu větší branku a chci s autem zacouvat k domu. 

Sedám do Tiguana a pohledem do zpětného zrcátka kontroluju, že jsou býci pořád dostatečně daleko. Lucerna svítí půl druhého metru vysoko, všechno je v pořádku. Než ale otočím klíčkem, osvítí zrcátko světlo, jak lucerna sviští vzduchem. Ve světle brzdových světel vidím, že za lucernou neletěla i Deny. Než si ale stihnu ulevit, rozeznám za ní i známý mlžný opar vycházející z býka jen kousíček za Denčou. 

"Zatrůůůůůůůůb!" křičí Deny v běhu. 

Ty vole, já v tu chvíli nevěděla ani, co je volant, natož jak se troubí, takže začnu ostřikovat skla, stahovat okýnka, pouštět rádio a klimu. Konečně zatroubim. Raději ještě třikrát. Býk se zastaví, Deny zaklíněná mezi autem a býkem, který svojí nasranost demonstruje hlasitými výdechy s hlavou v hlubokém předklonu. 

Mohla Deny nasednout za mnou. Mohla. Ale ta část jejího mozku, kterou ona naopak má a já ne, odmotala zkušeně obklad ze svýho krku a jala se býka plašit za doprovodu zvuků, který by donutily i Mela hodit zpátečku. 

Využiju získaného mikroprostoru a zajedu s autem do bezpečí naší zahrady. Deny hodem krčního obkladu získává cennou sekundu a vbíhá za mnou. Auto jsme zachránily. Lucernu nikoliv. A bejky jsme vydráždily tak, že i farmář přitisknutý na plot musel volat na pomoc další vozidlo. 

Z naší noci si odnášim cenné poznání. Je snazší honit pozdě bycha než býka.