Ultimátní smečka díl první - Náčelnice Plná plena
Od těch dob, co mě Deny nařkla, že díky mým článkům vypadá jako úplnej idiot, nastala v mém životě tvůrčí krize. Zkrátka skutečnost, že zrovna nepřekypuju sociálním cítěním a fakt, že za 99,9 % katastrof v naší domácnosti může Deny, komplikují vykreslení surové reality soužití s mojí malou ženou, aniž by z toho nevyšla jako blonďatá kalamita. Protože si vážím každého ze stopadesáti centrimetrů štěstí a lásky, které mi Deny do života vnáší, zvolím cestu kompromisu a představím vám zbylých 0,1 % důvodů, proč občas věřím, že žijeme v simulaci.
Deny mi do života nepřišla sama. Spolu s ní vkráčelo do mého ráje klidu, osobního rozvoje, ambic a snů osm nohou a šest tun psích chlupů.
Pusinka - Náčelnice Plná plena
Už v době, kdy jsem se s Deny poznala, bylo Pusince zhruba tisíc let. Kříženka mopse a kavalíra postupně přišla o zrak, sluch a nakonec o schopnost kontrolovat svůj svěrač. My ostatní postupně přišli o čichové buňky. Náplní dne jednozubé mopsiny bylo nekonečné okusování nohou, takže její packy postupně vypadaly jako čtyři boxerské rukavice a smrděly jak nohy bezdomovce po ultramaratonu.
Stařecká demence zasáhla Pusinku stejně mocně jako mě smrad z jejích úst pokaždé, když si zívla. Celou noc dokázala pochodovat po místnosti a přivádět ťukáním drápků o podlahu všechny přítomné k šílenství. Vyhradily jsme tedy jednu místnost pro potřeby našich mazlíčků a dopřály Pusince luxus vlastní ložnice, kterou měly jenom kočky Freddieho Mercuryho. Sdílela vlastní pokojíček spolu se svým synem Tazíkem (k němu později). Každé ráno nedočkavě Tazík porazil každého, kdo mu otevřel dveře a utíkal se po nekonečné noci konečně nadechnout, zatímco jeho hnijící máma spokojeně ležela v jeho pelíšku s plenou tak narvanou, že vážila jako německá doga.
Absence jakéhokoliv užitečného smyslu připravila Pusinku o prostorovou orientaci. Jestli je na zahradě nebo v obýváku poznala jenom podle toho, jestli narážela do zdi nebo do pletiva.
Ten den nám dovezli dřevo. Zatímco jsem tahala jednu kládu za druhou, Pusinka chodila kolem zahrady a předstírala, že ještě něco cítí. U třetího kubíku mi dochází, že do mě dlouho nic nenarazilo a mé kotníky si užívají svobodu podezřele dlouho. V tom mi hlava vypočítá jednoduchou rovnici. Náraz hlavou do plotu mínus otevřená branka rovná se nula psa. Začnu se panicky ohlížet kolem sebe. Vyběhnu před dům, koukám doleva, doprava, jejím tempem už může bejt i deset metrů daleko.
V tom si jí všimnu. Na horizontu pastvy pro býky. Mezi mnou a Pusinkou je elektrický ohradník a desetičlenné stádo býků. Zatímco Pusinka v domnění, že je někde mezi obývakem a koupelnou spokojeně přešlapuje výběhem, stádo jí věrně následuje, nevěříc, že něco může smrdět víc než kravskej hnůj. Zahodím poleno a běžím na farmu, kde se dožaduju záchrany svého mopse. Naléhám na farmáře, aby stádo rozehnal a pomohl mi Pusinku chytit. Ten se k tomu nemá. Dobře ví, že se chystá mezi otce dětí, ze kterých nadělal bifteky. V klidu se tedy cestou ještě zakecá s kolemjedoucím vozidlem. Sbírá čas.
V hlavě mi běží scénáře, co když některý z býků na Pusinku šlápne. Nebo nedejbože Pusinka svojí boxerskou nohou šlápne na nějakýho bejčka. Tohle nedopadne dobře. Vbíhám do ohrady a rugbistickým zákrokem sbírám ze země Pusinku a využívám chvíle, kdy na mě býci nevěřícně koukají, že ten smrad beru do ruky. Skáču přes ohradník a dostávám svojí adoptivní dceru do bezpečí. Ta si myslí, že jsem jí právě přenesla na gauč a spokojeně si mlaskne tak intenzivně, až mě začnou pálit oči.
Pusinka nás opustila minulé Vánoce. Přesně o 730 dní déle, než jsme si myslely. Měla tuhý kořínek a se svým posledním špičákem byla zubatější než zubatá, která dlouho sbírala odvahu přijít k Pusince na blíž než metr. S Deny byla půlku jejího života. Myslim, že se rozhodla odejít, když jí Deny začala oblíkat mikinu s kapucí, dětský trička a oslovovat jí Naďa Urbánková.