Dlouho jsem nic nenapsala. Ne snad proto, že by mě přestalo bavit, že se lidi smějou našemu neštěstí, ale zkrátka proto, že mam asi tolik osobního života, jako Zeman zdravejch jater.
Naše zahrada aktuálně vypadá jako dějiště olympijských her Rad ptáka Loskutáka. Tu halda dřeva, tu hory polystyrenu, támhle stodola ještě v krabici a ejhle materiál na dřevník. Moje obsedantní část povahy trpí, zatímco Denči ADHD se sklonem nedotahovat věci se tu má jak v pokojíčku. Zima se blíží. Až napadne sto centrimetrů sněhu, stane se Deny prakticky neviditelnym pracovníkem a všechna práce zbyde na mě.
A tak jsem sestavila akční plán, jak nás z tohohle guláše nedodělaný práce vymotat. Akční plán jsem nám dělala už loni. Na velkou čtvrtku jsem napsala "Co letos stihnout a nepos...rat se," a po měsících rozepsala, co si asi tak myslim, že v roce 2022 stihneme. Letošní rok se chýlí ke konci a můj akční plán se změnil v zeď nářku.
Ale teď máme druhý plán. A ten říká, že to všechno zvládneme za tejden. Akorát nemáme lidi. A taky zkušenosti. A taky nemáme ani nejmenší tušení, jak maj ty věci na konci vypadat.
Tak kupříkladu, že je blbost opravovat kamenné základy baráku betonem, jenom proto, že je taky šedivej, jsem začala tušit ve chvíli, kdy byl beton rozteklej prakticky všude, jenom ne mezi kamenama. Můj otčím mi říkal, že konzistence musí bejt asi tak jako těsto na bábovku nebo na perník. Varovala jsem ho, že bych perník snadnějc šňupla než upekla, ale i tak mi věřil, že to zvládnu. Jó, to moje máma, ta mi rovnou celý dětství říkala, že mam štěstí, že mam něco v hlavě, páč živit se rukama, tak chcípnu. Náš dům teď místy vypadá jako vystavěnej na starym indiánskym pohřebišti. Ty vole, ještěže je Halloween a vypadá to jako úmysl.
Ukázalo se však, že s betonem to mam jako se vztahama. Dokud jeden z nás dejchá, neni konec. A tak jsem se pustila do betonování základů dřevníku. Ne, základy dokončený nemam. Ale za to mam na zahradě pět kubíků dřeva, který nemaj domov. Máme teď s Deny takovej novej zvyk, že chodíme lidem tajně fotit objekty na zahradě. A tak můj manuál na stavbu dřevníku aktuálně spočívá v rozmazaný fotce překrytý živym plotem a přesvícený západem slunce, kde se lehce rýsuje obrys dřevníku. V tuhle chvíli mam na zahradě čtyři díry vylitý betonem a haldu materiálu, kterej absolutně netušim, jak přetransformovat do nějaký konstrukce. Můj akční plán říká, že dneska měly být hotové základy a zabetonované patky v zemi. Dá se říct, že jsem plán dodržela. Na to, že ještě minulej týden jsem myslela, že roksor je sýr a barák vypadá, že se roztejká, jsem s průběhem vlastně docela spokojená. Něco se děje.
Bůh je mi svědkem, že se fakt snažim. Dokonce jsem si umístěný patek zvodováhovala vodováhou, což sice moc nevim, k čemu bylo, ale mam teď jistotou, že bublinky jsou všude stejně.
Týden tedy trávim tim, že Denče v polospánku posílam videa lidí, který něco postavili vlastníma rukama, zatímco Deny na mě kouká lítostivym pohledem, jako kdybych právě udělala inženýra na vysoký paralympijský. Namísto mejdanů večer sjíždím videa návodů na stavění toho a onoho, ale řeknu vám, je to jako s online kuchařkama. Člověk podle nich chce vařit, ale vždycky zjistí, že mu něco chybí. Takže místo buřtguláše je pak guláš bez macha a místo dřevníku....bude dřevník! Ten dřevník prostě bude!
Působením mého nedostatku trpělivosti, přehnaného sebevědomí a životního přesvědčení, že na co nepotřebuju bagr, to si zvládnu udělat sama, jsem se jednoho krásného dne objevila v kamenolomu. A nejen tam.
Nikdy jsem si nepředstavovala, jak bude jednou vypadat můj dům. Jednoduše proto, že jsem nikdy netoužila po tom ho mít. Ale vím přesně, jak jsem si představovala, že budu vypadat, kdybych ho jednou měla. Až do toho podvečera.
Většina telefonátů od mojí nejlepší kámošky začíná větou: "Ty vole, zlato, chceš pobavit?" Následuje žalozpěv o jejím osobním životě, komických vztazích, psychopatickém psovi, finanční nestabilitě, nejistotě zaměstnání a nalomeném mentálním zdraví. Víte, jak si občas na někoho zasedne učitelka a dělá mu ze života peklo? Na Míšu si zasedl život....
No jo, no jo. Vždyť už jsem zase tady. Dlouho jsem nepsala, já vim, ale byla jsem moc zaneprázdněná…no..životem. A navíc náš dům posedl s lednem mor. Říkám mor, protože si jinak nedovedu vysvětlit, že v jednom týdnu odpadne postupně celá domácnost, a to včetně psů a koček.