Žeberní šinkanzen

Vrcholem letošních narozenin byl dárkový certifikát na thajskou masáž. A protože mým zádům pomalu dochází, že osmnáct nám už celou dekádu není, tak to byl ten nejlepší dárek. A současně nejhorší. 

Chopila se mě mrňavá Thajka, která mi lámanou vietnamsko anglickou češtinou dávala nepříliš vyčerpávající instrukce: "tadý, oké," ze kterých jsem tak tak vyvodila, která část mě přijde na lehátko, a která na věšák. Zbytek byl zahalen do roušky tajemství a očekávání.

Všechno probíhalo skvěle. Celé tři minuty. Dalších deset mi přejížděla, hádám loktem, po žebrech nahoru a dolu. Nahoru a dolu. Tam a zpátky. Zas a znova. Místností se rozléhal zvuk, jakoby si šinkanzen brázdil cestu na další stanici. Tudum. Tudum. Tudum. Její kosti brousily ty moje.

Rozhodla jsem se tenhle transport smrti opustit dřív, než to udělá můj hrudní koš.

"Agrfffchouuuaach," vydechnu dírou k zemi v naději, že mě vyslyší. Kdokoliv.

"Oké?" asi mě vyslyšela.

"No, it hurts like hell," házim anglický záchranný lano.

"Ááá, oké. Hihi," odpovídá Nagasaki a já si nejsem jistá, co se mi snaží říct.

"Oké?" zmírní tlak lokte o kvadribiliardu pascalů.

"Jo, thanks," úlevně se vzdávám angličtiny.

Jako je pravda, že detailně jsem se Deny na svůj dárek neptala. Ale jakmile se tahle malá Fukušima vyřádila na horní části mého těla, přesunula se k mému překvapení k nohám. Nepochybně i k jejímu překvapení, protože si nepamatuju, kdy jsem si mezi alergickýma nevolnostma, narozeninovejma oslavama a bolavym palcem, naposledy našla energii na holení nohou. Že to bylo asi dávno, mi napovídal šestý litr oleje vylitý na moje lýtka. A že jsem si měla udělat kompletku mi napovídalo moje levé koleno, které se v nestřeženou chvíli objevilo u mého levého ucha. Ruce Fukušimy zajížděly tak blízko místu, kde se nohy scházejí, až jsem se bála, že jsem si spletla dveře.

Po čtvrthodinové masáži, která by se nepochybně mohla nazvat tantrickou, kdybych se celou dobu nemodlila, ať se mi nepohnou střeva, se malá Hirošima vysoukala za mnou na lehátko. Tak teď už jsem ohledně certifikátu vopravdicky znejistila. Začala mě ohýbat v zádech tak hluboko, až si v jednu chvíli přisedla vlastní bradavku.

Odhodlaná ve mě rupnout naprosto cokoliv, se mnou lomcovala ze strany na stranu, nahoru a dolů a dvakrát dokola. U toho kolem mě byla omotaná jako chobotnice se separačkou. Snažila jsem se myslet na cokoliv, co by zabránilo zachvátu smíchu, který se o mně pokoušel. V marné snaze ho maskovat jako organizované výdechy, ze mě vycházelo jenom "úchuchuúchuchuúchachuchu." Vypadala jsem jako sjetej šaman v transu a navrch toho všeho jsem měla vlasy jako šílená matikářka.

K mému štěstí a spokojeni malý Oké mi v těle skutečně něco hlasitě křuplo. Nejsem si jistá, jestli ten zvuk vyšel z páteře nebo zpod prostěradla, jak jsem bojovala se smíchem, ale Oké větřila úspěch a masáž mohla skončit.

Jsem teď o pět cenťáků vyšší, o půlku hrudníku lehčí a už umím plynule hned několik vět mandarínsky.

Prosím, lehněte si sem. - Oké, hihi.

Je všechno v pořádku? - Oké?

Jste spokojena s masáží? - Oké, hihi?

Na shledanou a přijďte zas. - "Naské, oké."