Už nám stojí!

Stromy loni z lesa ukradené se letos staly dřevníkem. Dřevníkem, na který se díváme jako na své první dítě při promocích: "Koukej mámo, co jsme dokázaly." Navzdory skutečnosti, že sotva převedu centrimetry na metry, teď mezi námi a sousedkou stojí bariéra, která pojme všech 5 kubíků (to je asi čtyři bambiliony centimetrů na čtrnáct metrů čtverečních) dřeva. 

Vstupuji do další vývojové fáze bydlenky. Už nejsem jen dcera, manželka, sestra a markeťačka. Jsem už Ta, která postavila dřevník. Ta, která poprvé v životě betonovala patky. Ta, která si nezjistila, že beton schne týden. Ta, která podruhé v životě betonovala patky. Ta, která je stále vdaná navzdory šestnácti hádkám na centimetr čtvereční střešní krytiny. Ta, která poprvé v životě pokládala střešní krytinu. Ta, který uletěla třetina střešní krytiny první den. Ta, která podruhé v životě pokládala střešní krytinu.

Aktuální stav našeho akčního plánu je jako stav současné vlády. Hodně jsme si toho slíbily a po třech týdnech stojí jenom dřevník. Budeme o tom teď hodně mluvit, vystavovat záda ošlehaná třískami ze štípání dřeva, a i kdyby to byla ta jediná věc, kterou jsme letos dokázaly, byl to dobrý rok.

Věděla jsem, že na začátku dobré stavby je dobrý nákres. Všechno přesně rozměřit, přeměřit, předpřipravit, promyslet a dopředu předřezat, nařezat, rozvrat a předvrtat. Věděla jsem to. Jenže můj vnitřní chlap je primárně zaměřen na hlasité nadávky a pití tmavýho Kozla. Takže na práci zbyla jen má ženská stránka. A ta se spokojila s fotkou cizího dřevníku pořízenou na tajňačku ze vzdálenosti dvaceti metrů. Ve výsledku byla předlohou fotka, jejíž polovinu zakrývá sluneční paprsek a tu druhou živý plot. Můžeme stavět. 

Deny moje nadšení nesdílela. Jakože vůbec. Byla nadšená úplně stejně, jako když jí řikam, že jsme v krámu už tři hodiny a mohli bysme jít domů. Pořád mluvila o tom, že na to někoho najmeme a podobný věci. Najmout někoho? Koho? Spíš někoho, kdo nemá do února čas nebo spíš někoho, kdo má čas už zítra a účtuje si stejný peníze, jaký je Deny schopná nechat půlročně v Pepcu? 

Kdepak. Víte, my bydlíme v chatový osadě. Tady se informace šíří strašně rychle. Funguje to tu jako s hubnutím. Když jste o svym plánu zhubnout řekli jedný kámošce, už nemůžete vycouvat, protože s jistotou víte, že o tom ví už každá slepice na vaší hodině jógy. Oči sousedů se každodenně upínaly k naší chalupě a jejich "náhodné" procházky za našim plotem byly s každým dnem intenzivnější. 

Nakonec mi ale Deny přecijen přispěchala na pomoc. A to ve chvíli, kdy začala tušit, že náš dřevník bude o něco menší vizuální průser než oblečení na letošních Slavících. Takže přesně ve chvíli, kdy už bylo prakticky hotovo. To mi dělá vždycky, když věšim prádlo. Počká až utichne cinkání tyček sušáku a vysprintuje do horního patra se slovy "No a já ti zrovna šla pomoct!"

Ano. Ještě dneska z kalhotek vyklepávam piliny, ruce se mi z přímočarky stále třesou a jedním okem stále koukám přes zapíchnutou třísku. Ale dřevník stojí. Můj první stavební počin. Pryč jsou pochyby. Pryč je nedostatek sebevědomí. Až se mi dneska někdo podívá do obličeje a řekne: "jsi hubená cynická teplice," odvětím s hlavou vztyčenou: 

"Jo? A ty máš kolik dřevníků?"